piatok, 29 marca, 2024
spot_img
ÚvodOdporúčameČeský fašismus 1922–1945 a kolaborace 1939–1945

Český fašismus 1922–1945 a kolaborace 1939–1945

Aj po 30 rokoch od konca vlády jednej strany badať v istej časti nášho obyvateľstva komunistickou ideológiou vykonštruovaný obraz „klérofašistického“ Slovenského štátu. Prvého slovenského prezidenta Dr. Jozefa Tisu  vykresľuje ako rozbíjača ČSR, Hitlerovho spolupracovníka, ba aj spolupáchateľa ohavností, ktoré sa za druhej svetovej vojny udiali v koncentračných táboroch mimo SR. Médiá ešte aj dnes ostentatívne  prezentujú fotografie Dr. Tisu ako si podáva ruku s Hitlerom, ako pri pozdrave dvíha pravicu, vyznamenáva Nemcov, alebo sedí na lavici obžalovaných.

Svoju mienku o manipulátoroch histórie a ich mediálnych poslíčkoch si človek so základnými znalosťami dejín a kritickým myslením dokáže urobiť sám. Objektívne to ale nedokážu zhodnotiť ľudia, ktorí sa štúdiu dejín nevenujú a nechajú sa denno denne masírovať stále tou istou propagandou, ktorá vykresľuje Slovensko a jej predstaviteľov v rokoch 1939-1945 ako to najväčšie zlo.

Veľkou zaujímavosťou a zároveň „záhadou“ pre mnohých ostáva, prečo niektorí „historici“ a  mienkotvorné médiá zanedbávajú (alebo schválne opomínajú?) porovnanie politickej a ekonomickej situácie prvej Slovenskej republiky s okolitými štátmi pod vplyvom nacistického Nemecka a rovnako zanedbávajú porovnanie sociálnej situácie obyvateľstva na Slovensku a v okolitých štátoch.

Ešte menej sa u nás hovorí o kolaborácii a jej formách u našich susedov, hoci mnohé už bolo napísané. Do pozornosti preto dávam knihu českého historika Doc. PhDr. Tomáša Pasáka, CSc.  – Český fašismus 1922–1945 a kolaborace 1939–1945.

Tomáš Pasák sa vo svojich dielach venoval predovšetkým obdobiu protektorátu Čechy a Morava a väčšina jeho kníh mohla vyjsť až po roku 1989.

Z knihy som vybral tie najzaujímavejšie časti, vhodné pre porovnanie situácie v susednom Protektoráte Čechy a Morava s prvou Slovenskou republikou. Už len na základe týchto pár riadkov si pozorný čitateľ so základným prehľadom dejín bude vedieť urobiť názor a porovnať to, čo mu je prezentované protislovenskými médiami, a to, čo bolo v možnostiach predstaviteľov všetkých štátov pod vplyvom šírenia nemeckej zahraničnej politiky strachu a vyhrážania. Takisto stojí za povšimnutie porovnanie úrovne a popularity ideológie fašizmu bežného obyvateľstva  na území oboch štátov pred a počas druhej svetovej vojny.

Branislav Čech

str. 83

Na fašistickém sjezdu poprvé promluvil R. Gajda. V jeho projevu bylo obsaženo výslovné zdůraznění, že dosud s československými fašisty nebyl ve spojení: Jako voják nemohl jsem přijati tuto funkci, poněvadž se to příčilo vojenským předpisům. Byl jsem s vámi jen duchem. Dnes, když nejsem vázán vojenskými předpisy, přijímám a půjdu s vámi proti všem. Po zvolení za „vůdce“ NOF (Národní obec fašistická) napsal dne 8. 2. 1927 v Říšské stráži, hlavním tiskovém orgánu strany, novopečený představitel NOF Gajda: „Komunismus již jako teorie je nemorální, neboť neuznává statků vytvořených tisíciletou prací lidstva, ať již jde o statky mravní či fyzické, neuznává státu, rodiny, společnosti a mravnosti. Hodnotí činnost lidskou čistě jen materialisticky, bez ohledu na úsilí, odbornou průpravu a zásluhu, vše nivelisuje a tak uvolňuje cestu poklesu kvalit práce a morálky…

Jsem často napadán ruskými i českými bolševiky…, že prý jsem dal spousty bolševiků odpraviti. Ano, podepsal jsem mnohý ortel smrti nad lupiči a vrahy, byť to byli i bolševičtí generálové a komisaři! Vždy však to byl řádný vojenský soud, který zjistil bezvadně jejich zločiny — byly to případy, že takový zločinec se dopustil mnoha vražd a loupeží a jiných zločinů a u některých nalezeny celé spousty naloupených klenotů a hodinek. Pro takové činy není jiného trestu než smrt pověšením! Tuto zásadu jsem neúprosně plnil… Jediný, kdo může za daného stavu bolševismus potříti, je fašismus. Jehož idea je protichůdná teorii a praxi komunismu a jehož prvním cílem (zdůraznil Tomáš Pasák ) je boj proti bolševismu a jeho zničení. Bojoval jsem proti komunismu již jako divisionář v Košicích, či ve hlavním štábu československé branné moci. Jsem dnes v čele fašismu. Znám bolševiky stejně dobře, jako oni znají mne – proto boj byl, je a bude bez slitování! Za čtrnáct dní uveřejnila Říšská stráž novou Gajdovu stať, a to „Manifest generála Gajdy“, který se stal ideologickým základem českého fašistického hnutí. Cílem českého fašistického hnutí bylo vytvoření korporativního státu.  Jehož podstatou bylo nahrazení „demokracie parlamentní… mocí stavovskou“.

str. 114-115

V roce 1932 se v NOF provádělo sčítání jednot a členstva a stav podle uvedených zpráv byl tento: Velká Praha – počet jednot 22, počet členů 6 508

Čechy – počet jednot 245, počet členů 21 400 (z toho 14 650 zemědelců)

Morava-Slezko – počet jednot 86, počet členů 8 960

Slovensko – počet jednot 5, počet členů 370

Celkem – 358 jednot a 37 238 členů.

Kromě toho bylo 732 důvěrníků a členů v místech, kde nebyly založeny místní jednoty a přeš 600 členů, kteří si z politických důvodů nepřáli být registrováni…… Na Slovensku nepřipadali čeští fašisté v úvahu….. . V roce 1935 kandidovala NOF samostatně a zíkala 167 433 hlasů a 6 mandátů.

str. 117

Rovněž vedení agrární strany  (R. Beran, M. Hodža, K. Svoboda — ředitel agrární banky, J, Vraný a Fr. Staněk) mělo zájem na existenci NOF a proto se zasadilo, aby dostala podporu. Podle materiálů NOF v roce 1933 uvolnilo vedení agrání strany značné finanční zdroje na pátrání, kdo „je skutečným inspirátorem brněnskélio puče“, a přispělo tak „značným obnosem na obhajobu fašistů“. Výše tohoto obnosu zůstala přísně utajena. Nebylo vůbec náhodné, že slib příslušníků selské jízdy, tj. polovojenské formace agrární strany, a členů NOF byl podobný a pouze v maličkostech se odlišoval. R. Gajda získával finanční podporu od podinikatelů organizovaných v NOF. V době hospodářské krize to byli kupř. pražsky velkouzenář Hodek, továrník Vacek z Lysé nad Labem, textilní průmyslník J. Bartoň-Dobenín, majitel pily v Poličce Pražan, velkostatkář Zdeborský z Černošic, advokát Branžovský aj. Dále na činnost přispívali podle úřední zprávy i někteří bývalí šlechtici z rodu Schwarzenbergů, Lobkoviců a Lažanských. Přes všechny proklamované ideály a perspektívy stavovského státu byl objektivním, stěžejním úkolem NOF boj proti komunistické straně. Gajda na schůzi NOF v Praze prohlásil: „Budeme tento stát do krajnosti hájit proti všem nepřátelům, hlavně však proti komunistům.

Nehledě na rozpory, které existovaly mezi koaliční vládou a českými fašisty byla NOF ochotna postavit se „po bok této vlády… v boji, který zavádí proti komunistům“ .V tajném programu strany, jehož část se zachovala v rukopisních poznámkách R. Gajdy, požadoval vůdce NOF obnovení středověkých metod veřejných trestů, což při výslechu zdůvodnil antikomunistickým postojem.

str. 137

Dne 21. 4. 1934 byla ustavena ve Vlajce tzv. polská liga, ve které byli mj. pražský primátor dr. Karel Baxa, univ. prof. Karel Domin, dále Jožo Hritz,  Jan Vrzalík, Josef Chlubna, Karel Schwarzenberg. …. Protičeskoslovenskou propagandou se snažili vlajkaři získat v Polsku na svoji stranu pravicově a nacionalisticky orientované Poláky, pro něž byl Józef Pilsudski autoritou. Československo-polská konfederace měla podle nich čelit „přívalu Germánstva a bolševictví“. Obavy vlajkařů z Německa se však brzy rozplynuly. Za necelý rok a půl byl Vrzalík tajně na návštěvě v nacistickém Německu a při zpáteční cestě bylo u něho nalezeno větší množství nacistických tiskovin včetně výtisků Volkischer Beobachter, Sturmer a jiných časopisů. Vlajka se obracela pozitivně směrem k nacismu. Za nejlepší státní formu sice považovali v té době vlajkaři fašistický korporativní stát, jehož vzor stále nacházeli v Itálii, ale zároveň přebírali ideové prvky z nacistické ideologie stejné jako NOF, která se začala vyvíjet vlastním směrem.

str. 201

Ačkoliv Hodžova vláda stále ustupovala před henleinovskými požadavky, SdP odmítala dohodu a v duchu koncepce schválené A. Hitlerem předkládala vládě stale nové ultimativní návrhy. Dohodu totiž SdP nepotřebovala, neboť skutečná činnost henleinovců směřovala k rozbití republiky. Do společné fronty proti československému státu se snažila SdP využít a zapojit HSĽS, se kterou navázala úzkou spolupráci. Podporovala její autonomistické požadavky a ľudáckou propagandu kolem dvacátého výročí pittsburské dohody.

V polovině května 1938 se snažili nacisté v Německu vyhrožovat Československu vojenskou mocí. Stáhli k československým hranicím ozbrojené útvary a snažili se navodit válečníckou atmosféru. Avšak československá vláda vyhlásila částečnou mobilizaci. Hitlerova agresivita byla na krátký čas ještě oddálena. Nastalo nové kolo diplomatických jednání a přípravy vojenských plánů.

Po 21. 5. 1938 začal A. Hitler urychlovat přípravy k likvidaci Československa. Vydal směrnici „Fall Griinn“, jejímž cílem bylo zničení československého státu prostřednictvím síly, jak si to konečně poznamenal do svého denníku nacistický generál A. Jodl: „Český pařez je třeba rozštípnout.“ „Je mým nezměnitelným rozhodnutím,“ přikázal A. Hitler ve „Fall Grinn“ „zničiti Československo v blízké budoucnosti vojenskou akcí.“ K agresi vůči Československu se snažil A. Hitler využít politiky západních velmocí a jejich snahy po dohodě s Německem. Vláda lidové fronty se začala ve Francii rozpadávat a po dohodě Francie s Anglií se politická odpovědnost za vývoj ve střední Evropě přenesla na Anglii. Francie se tak vzdala svého nejvěrnějšího spojence a začala sledovat anglickou politiku.

Usmiřovací politika Anglie vůči nacistickému Německu byla berlínským kruhům vítaná. J. Masaryk, československý vyslanec Londýně. počátkem června 1938 charakteristicky popsal britskou politiku: „Co se Anglie týče, je věc asi taková: Angličané nás mají intenzivně neradi. Jsme jim jenom na přítěž a proklínají den, ve kterém jsme byli založeni.“ Západní mocnosti se bláhové oddávaly naději, že předhozením Československa nacistickému Německu se vyhnou střetnutí s Hitlerem.

str. 220

V důsledku tzv. vídeňské arbitráže z 2. listopadu získalo Maďarsko velkou část slovenského území.

Tím vším ztratilo Československo celkem 41 098 km2 a 4 897 000 obyvatel, z toho 1 250 000 Čechů a Slováků. Nová republika měřila 99 395 km2 a měla 9 680 000 obyvatel, z toho 378 000 Němců a 92 000 Maďarů. Bylo ztraceno na 40 % průmyslové kapacity republiky, v katastrofální situaci byla vnitrostátní doprava, neboť nové hranice přerušily nujdůležitéjší železniční spoje.

Vůči ČSR byl uplatňován systém výhrůlžek, vydírání a diktátu. Ve dnech 13. – 14. října prohlásil Hitler v rozhovoru s Chvalkovským za účasti Ribbentropa: „Vy jste vklíněni do těla velkého Německa a musíte se prostě podle toho chovat.“ Za týden na to (21. října) vydal Hitler všeobecné směrnice k likvidaci „zbytku Československa“, ve kterých zdůraznil: „Musí býti možno kdykoli rozdrtit zbytek Československa, kdyby se jeho politika stávala Německu nepřátelskou… Cíl akce je nutné vidět v bleskové okupaci Čech a Moravy a v izolaci Slovenska.“ Konečně 17. prosince doplnil Hitler tyto směrnice zpřesněním, že „navenek musí být patrno, že jde jen o pacifikační akci, ne o válečný podnik“.

Ve vnitřním vývoji republiky vyvolávala vzrůstající znepokojení situace na Slovensku, neboť v zájmu vlastních plánů v jihovýchodní Evropě se Hitler 8. října rozhodl podporovat jeho separatistické tendence. Již 12. října měl Ferdinand Ďurčanský s Hermannem Göringem rozhovor, v nérnž nadhodil možnost vyhlášení samostatného slovenského státu, „pevné opřeného o Německo po politické, hospodářské ‚a stránce“.

V důsledku mezinárodního a vnitrpolitického vývoje se rozpadlo tzv. hradní seskupení. Bývalý prezident Edvard Beneš emigroval 22. října do Anglie. Spolu Benešem rezignovala na své funkce a místa celá řada politiků, vysokých státních úředníků, novinářů aj., a to ve všech oblastech veřejného života. Nechtěli stát v cestě tomu, co považovali za nutný důsledek změněné zahraničněpolitické konstelace, včetné nevyhnutelných ústupků  Německu.

str. 225-226

27.12.1938 byla rozpuštena KSČ, zároveň byly policejně sledovány fašistické strany typu Vlajky, jejíž představitelé se v únoru 1939 dostali do vězení. Vládní tábor spoléhal na uzavření britsko-německé dohody, v jejímž rámci by se našel prostor pro zachování existence československého státu. Této iluzi dal první ránu průběh jednání Chvalkovského s Hitlerem 21. ledna 1939. Proces přizpůsobení Německu se nezdál Ribbentropovi ani dost rychlý ani dost všestranný. Němci vytýkali zvláště nedostatečný zákrok proti benešovcům, marxistům a Židům. Hitler prohlásil: „…vaše vnitřní a zahraniční politika se rozchází. Spějete ke katastrofě… Musíte být ve všem s námi svázáni a nelze stále argumentovat odlišným dějinným vývojem. To je geniální nesmysl… Benešovci si upevnili pozice v československé správě. Povedou-li symptomy k nebezpečí, budu nucen zasáhnout… Praha již nemůže dělat světovou politiku… Pokud v ČSR nebude zřejmé, že osud země souvisí s Německem prostorově, materiálně, hospodářsky a jinak, není řešení. Žádná velmoc nepošle k ochraně ČSR ani vojáka… Válku u vás chtějí šovinisté a Židé. ČSR stále čeká na svou hodinu. Dávám jí jen jednu — cestu s Německem. Ostatní je utopie.“

V pomnichovské a v druhé republice nedošlo k uplatnění rasových zákonů ve smyslu zákonů německých či italských, i když zesílily i projevy antisemitismu a různé fašistické či polofašistické organizace požadovaly realizaci protižidovských opatření. Beranova vláda byla v této záležitosti velmi zdrženlivá. Na požadavek českých fašistických skupin nepřistoupila, a to nejen proto, že byla jiného názoru, ale zároveň si byla vědoma, že jakákoliv protižidovská opatření ve státní správě by ohrozila slíbenou hospodářskou pomoc Česko-Slovenské republice ze strany Anglie.

Na německé výhrůžky odpověděla Beranova vláda zesílením autoritativních tendencí. Politický vývoj byl proto plodem úsilí o záchranu zbylého území republiky a byl motivován obavou před úplnou německou anexí.

Vláda uskutečnila dalekosáhlé ústupky vůči německé menšině, dále byla povolena NSDAP, na německých školách byly zavedeny norimberské zákony a konečně 16. února programová komise Strany národní jednoty přijala plán na zřízení stavovského státu.

Předehrou k likvidaci Česko-Slovenska byla žádost Beranovy vlády o splnění mnichovských záruk ze strany Francie a Anglie. Tento postup narazil na odpor Německa a Berlín oznámil francouzské vládě: „Německá vláda si dokonale uvědomuje, že nakonec náleží všeobecný vývoj této části Evropy v prvé řadě do nejpodstatnějších zájmů říše, a to nejen z hlediska historického, nýbrž také z hlediska zeměpisného a hospodářského.“

Bylo to v době, kdy Adolf Hitler vydal 17. Prosince 1938 tajnou směrnici k likvidaci Česko-Slovenského státu, přičemž zformuloval nejen její podobu, ale také způsob jejího provedení.

str. 238

Vedle českých fašistů a vlajkařů vyvíjela velmi nebezpečnou činnost Akce národní obrody. Podle důvěrného zjištění konstatovalo ministerstvo vnitra, že finanční prostředky ANO „nepocházejí z domácích pramenů, zejména ne, jak se zdálo, od domácích bývalých šlechticů, nýbrž ze zahraničí, a to z neznámých pramenů z Německa“. Vedení ANO — JUDr. Emanuel Mimra, ing. Ferdinand Macalík, dr. Miroslav Hlávka aj. — vypracovalo programové prohlášení „Pro jednotu národa“, které bylo rozesláno všem redakcím. Vzhledem k jeho zaměření se toto prohlášení nepodařilo publikovat ani v týdeníku „Znova“, který byl dřívějším tiskovým orgánem ANO. Policejní ředitelství upozornilo, že vedení ANO „zastává radikální politické názory, které se plně“ ztotožňují s programem NSDAP v Německu, a tyto své názory chtějí u nás za každou cenu prosaditi“. Prohlášení „Pro jednotu národa“ požadovalo vytvoření nové fašistické strany, a to z toho důvodu, že Strana národní jednoty byla „útvarem prolezlým starým stranickým aparátnictvím“. Nikdo z dřívějších politiků neměl zastávat ve vedení nové strany žádné funkce. Zároveň byl vysloven požadavek rozpuštění Strany práce: „Musí tedy zmizeti Strana práce — pro ni a pro marxisty není vůbec v tomto státě místa… Chceme-li uchovati národ, nesmíme se bát vyhladiti marxismus.“

Pro marxisty byly navrhovány jako „jediný lék — koncentrační tábory“. Ministerstvem vnitra v Praze bylo zjištěno, že vedení ANO udržovalo kontakt s funkcionáři NSDAP v Německu. Zároveň nebylo neznámé, že vybraní členové ANO měli být ozbrojeni. Domněnka nebyla neopodstatněná, neboť např. dr. M. Hlávka byl zároveň zaměstnán ve spolku zbrojařských průmyslníků. Fašismus ANO byl v podstatě obměnou vlajkařského fašismu. Nebylo proto překvapující, když v únoru 1939 vydalo vedení Vlajky a vedení ANO společné prohlášení: „Minulých dvacet let jsme sloužili cizím mezinárodním zájmům, vedeni jsouce myšlenkou všelidství a demokracie. Dopadli jsme špatně. Ted‘ budeme sloužit jen sami sobě! … Pryč se Židy, pryč s vůdci starého režimu, ať byli ministry, poslanci, sekretáři, vysokými úředníky nebo sluhy obecného kapitálu! Pryč s kapitalismem, marxismem, demokracií a nezodpovědností!“

str. 239

Proto také krajně nacionalističtí studenti, kteří nemohli zapomenout na Masarykův postoj v hilsneriádě, strhli a zhanobili Masarykovu sochu na pražské filozofické fakultě Karlovy univerzity, zatímco se demokraticky orientovaní občané šli 7. 3. 1939 poklonit k hrobu T. G. Masaryka na lánský hřbitov. 

Blížící se politická krize aktivizovala také činitele ANO. Dne 10. 3. 1939 jednali s dr. Emilem Háchou a s dr. Jiřím Havelkou funkcionáři ANO, a to dr. Miroslav Hlávka a dr. Emanuel Mimra. Sdělili představitelům státní moci, že by byli ochotni zprostředkovat jednání mezi Prahou a Berlínem. S jejich iniciativou vyslovili Hácha a Havelka souhlas. Z toho důvodu odjeli vedoucí činitelé ANO do Berlína a jednali s nacistickým ministrem Waltherem Funkem, dále s A. Diehmem, Gůntherem Altenburgem a Ernstem von Weizskkerem. Vypracovali sice pro německá vládní místa memorandum, ale nacisté na něj již nebrali zřetel.

Memorandum označilo dva možné způsoby vyřešení politické situace ve prospěch Německa ve střední Evropě: a) vytvoření nové vlády, která měla „vyřídit Židy, marxismus a zbytky benešismu“, přičemž se měla fašistická vláda stát spolehlivým partnerem osy Berlín — Řím; b) rozdělení Česko-Slovenska na dva státy, přičemž Slovensko mělo být spojeno s Německem a české země se měly novému vývoji přizpůsobit. V závěru uvedeného memoranda představitelé Akce národní obrody požadovali: „Je třeba nových osob a převrátit lid na německou víru.“ Fašistické memorandum s datem 13. 3. 1939 bylo překonáno nacistickou vojenskou akcí, ačkoliv se v jeho úvodu prohlašovalo: „V zájmu státu, národa a příští spolupráce s Německem jsme dospěli k tomu, že Hitler, jak napsal v Mein Kampfu, má zájem o východní  území, tj. o suroviny a politický vliv. Toho lze docílit za pomoci ČSR, protože národy východní a jihovýchodní Evropy jsou nám blízké. Bude-li to Německo řešit bez krveprolití, zvětší se vážnost osy a její ideologie. Na této koncepci budujeme u nás totalitní režim.“ Čas však pracoval ve prospěch Hitlerových pokynů. Nacistické Německo rozehrálo jinou variantu. Iniciativa vedoucích činitelů ANO v Berlíně nebyla vyslyšena. V té době byl již v Berlíně rovněž představitel slovenských separatistů dr. Jozef Tiso. (pozn. – nie je označený historikom Tomášom Pasákom ako fašista ani klérofašista, Tiso je označený ako separatista. Tiso podľa iných zdrojov bol autonomista – do 13.3.1939 bol stále zástancom autonómie v spoločnom Česko – Slovenskom štáte ).

 Akce k rozbití Česko-Slovenska nacistickým Německem se naplno rozjela.

str. 245

Na základě nových státoprávních opatření byla likvidována některá ministerstva. Po zániku ministerstva zahraničí po 16. březnu 1939 se stal jediným vyslancem protektorátu — v Berlíně — ministr zahraničních věcí František Chvalkovský, onen ,drsný bezohledný, politický rváč, typ vysloveně cholerický“, byl ideově spřízněn s italským fašismem.

Za necelého půl roku po 15. 3. 1939 byla rozpoutána druhá světová válka. Okupace Čech, Moravy a Slezska a vytvoření vazalského Slovenského státu upravovaly cestu k zářijovému dunění německých děl na polském území. Tuto skutečnost potvrdil Gring 15. 4. 1939, kdy v rozhovoru s Mussolinim dále zdůraznil, že český zbrojní potenciál napomohl k posílení Německa vůči západním mocnostem, tj. proti těm zemím, které napomáhaly nacistické rozpínavosti. Německé zbraně se začaly obracet proti nim. Metaforicky novou situaci ve střední Evropě vyjádřil německý časopis vycházející v Praze „Der Neue Tag“: Das Wort Bohmen ist ein Programm.“  Tímto programem byla nacistická útočná válka. 14. a 15. březen 1939 byl koncem Česko-Slovenské republiky. Nacistická okupace českých zemí nastolila v českých zemích Hitlerovu fašistickou diktaturu. Tento způsob nadvlády byl v českých zemích nastolen zvnějšku. Boj českého národa na život a na smrt nastal.

str. 250

15. březen jako by zmírnil politické rozpory, které existovaly v předcházející době mezi oběma politickými směry, tj. demokratický a komunistickým, neboť nacistickou okupací bylo ohroženo češství jako celek. Tyto rozpory se zanedlouho opět projevily, jejich zmírnění bylo dočasnou záležitostí, odpovídající mezinárodněpolitickému vývoji. Činnost ilegální KSČ byla ovlivněna celkovou politickou koncepcí strany z období Mnichova 1938 a usneseními VII. kongresu Komunistické internacionály s tím, že 15. březen 1939 vtiskl této straně, která již byla od podzimu 1938 v ilegalitě, zvláštní profil. Zatímco se do léta 1939 projevovala v ilegální KSČ jistá liberálnost ve vztahu k demokratickému odboji, po podepsání německo-sovětské smlouvy ze 23. srpna 1939 došlo k zásadnímu obratu. E. Beneš se na podzim 1939 v komunistické terminologii stal opět spojencem imperialistických sil, což bylo dáno pochybným tvrzením exekutivy Komunistické internacionály, že válka německo-polská je oboustranně imperialistická. Nakonec se na porážce Polska podílela i Rudá armáda.

Nejen německo-polská válka, ale také vojenská akce Sovětského svazu hluboce ovlivnily protektorátní veřejně-politický život. Projev představitele SSSR V. M. Molotova z 31. 10. 1939 byl pro českou veřejnost zdrcující. Deset dní před kapitulací Varšavy a čtrnáct dní před pádem pevnosti Hel, kdy vstoupila sovětská vojska do západní Ukrajiny a západního Běloruska, prohlásil: „Nicméně se projevil dostatečně krátký úder proti Polsku ze strany německé armády a potom Rudé armády, aby nic nezůstalo z tohoto nestvůrného zplozence versailleské smlouvy, žijícího na úkor potlačení nepolských národností.“ Nacistické Německo, které rozpoutalo přepadením Polska válku, charakterizoval Molotov jako stát usilující o mír, zatímco Anglii a Francii, které vyhlásily Německu za toto přepadení válku, označil za státy agresorské. Válečné cíle západních států, tj. zničení hitlerismu, označil za nesprávné a přirovnal je ke středověkému tažení za vymýcení jiné ideologie. „Ideologii hitlerismu… je možné přijímat či odmítat…, ale ideologii nelze zničit silou,“ pravil dále. „Proto je nejen nesmyslné, ale i zločinné vést takovou válku, jako je válka za zničení hitlerismu,“ řekl V.M. Molotov.

str. 319

Některé fašistické skupiny se přímo domáhaly, aby jejich členové byli vysláni na frontu, ať již to byla Vlajka, Zelené hákové kříže či jiné organizace. Dne 25. června 1941 byli u říšského protektora Neuratha zástupci obnovené Národní obce fašistické Ladislav Kobsinek, prof. O. Mančal z Brna a Jan Pavlík z Českých Budějovic. Žádali, aby se jejich fašistická organizace mohla postavit se zbraní v ruce proti sovětské armádě. Týž požadavek zaslali 14. července 1941 dr. E. Háchovi. V uvedené žádosti napsali: „My, jako čeští fašisté, jsme stáli vždy a všude se vší zaujatostí a rozhodností proti bolševismu. Považujeme proto za svoji morální povinnost dáti najevo, že jsme ochotni nejen z důvodů lidskosti jíti po boku německých kamarádů třeba na smrt proti tomuto nepříteli. Chceme tak dokázati činem svoji pohotovost a žádáme, aby v případě souhlasu Vůdce a říšského kancléře bylo použito nařízení o obraně z roku 1935.“ Celou organizaci Národní obce fašistické dali zároveň k dispozici německé branné moci. V den přepadení Sovětského svazu vydala také Mlčochova strana zvláštní leták, ve kterém vyzývala, aby se mladí lidé hlásili do boje po boku hitlerovského Německa: „My, čeští nacionální socialisté zeleného hákového kříže, zrodili jsme se z myšlenkového světa A. Hitlera… Přijali jsme tento Vůdcův myšlenkový svět za vlastní a chceme, aby český národ žil navždy společně s národem německým v národněsocialistickém Velkoněmecku… Celá strana — Národněsocialistická česká dělnická a rolnická strana zeleného hákového kříže — se musí proměniti v součást národněsocialistické německé branné moci!“ Za tři týdny (4. července 1941 se obrátila na A. Hitlera s obdobnou výzvou Národopisná Morava: „Jménem moravsko-slováckých nacionalistů obracíme se na Vás s prosbou o přijetí jako dobrovolniků do boje proti židovsko – bolševickému Rusku.“ Dále v žádosti rekapitulovali vedoucí představitelé této organizace svoji proněmeckou aktivitu po 15. březnu 1939: „Níže uvedení příslušníci  protižidovskobolševického hnutí uvítali s radostí v srdcích vstup Némců na území Čech a Moravy.

str. 326

K problémům protektorátní vlády se znovu vrátil Heydrich dne 4. února 1942. Před funkcionáři NSDAP, vyššími úředníky okupačních úřadů a veliteli SD a gestapa vyložil svoji politickou koncepci. Mj. prohlásil: „Čech, který se jakožto člověk převážně slovanský sice ohne, ale nezlomí, je právě v tomto smyslu nebezpečnější a musí se s ním zacházet jinak než s jinými lidmi. Nordického, germánského člověka přesvědčíte nebo ho zlomíte; Čecha, slovanského člověka, lze jen velmi těžko přesvědčit, vždy se ohne, nikdy ho nezlomíte, a když ho přestanete ohýbat a pustíte jej, tu se zase vzpřímí, zase tu stojí a znova je protivníkem. Z toho plyne závěr, že ho musíte vždy přitlačovat, aby musel být stále ohnut, aby poslouchal a tahal.“ R. Heydrich se vrátil také k Háchově osobnosti: „Jestliže tedy státního prezidenta vyzdvihujeme jako moudrého a rozumného prezidenta tohto protektorátu a vzdáváme mu úctu — nehledě k jeho stáří, na které vždy musíme brát ohled — a podle toho s ním zacházíme, pak to není výraz našeho opravdového přesvědčení o skutečné čistotě tohoto človéka, nýbrž činíme tak ze zcela střízlivé úvahy, že někoho musíme vyzdvihovat jako moudrého a dobrosrdečného starého pána, který se nám hodí, třebaže velmi úsporně, přemáhaje různé zábrany navenek táhne s námi a pro veřejnost je také tím, kdo zde, požívaje určité vážnosti u českého národa, nám prospívá.“

str. 330 – 331

Dne 26. ledna 1943 navštívil K. H. Franka ministr Emanuel Moravec, který byl k tomuto jednání vyslán protektorátní vládou a dr. E. Háchou. Tlumočil státnímu sekretáři Háchovu prosbu, která vyplývala z předpokladu, že Hitler k 30. lednu 1943, tj. k desetiletému výročí uchopení moci, poskytne všeobecnou amnestii. Hácha vyslovil prosbu, aby jí byl účasten i český národ. Z toho důvodu také nabídl dr. E. Hácha po Moravcově iniciativě zřídit symbolickou jednotku z českých vojáků, která by bojovala proti Sovětskému svazu. K. H. Frank byl mimořádně překvapen obsahem návrhu. Bylo mu sice známo, že použití vládního vojska při aktivní vojenské obraně říše jest stará Moravcova myšlenka, avšak bylo pro něho zcela nové, že podobné stanovisko zastávali i Hácha a vláda. Se zřetelem k velikosti a politickému významu této nabídky žádal, aby ji státní prezident přednesl osobně říšskému protektorovi. „Nebylo by myslitelné na jedné straně činit heroické usnesení,“ píše se dále, a „současně je ihned paralyzovat snahou dosáhnouti amnestie pro český národ.“ K. H. Frank poznamenal, že mu nebylo známo nic o amnestii v říši a také v ni nevěřil. Po projednání této záležitosti s vládou jel Hácha počátkem února 1943 k Frankovi. Avšak E. Hácha neučinil u Franka přímou nabídku k účasti vládního vojska na frontě, nýbrž se ho pouze dotázal. Tímto postojem Moravcův návrh zcela politicky znehodnotil. E. Háchovi se tak i vzhledem k nemoci a stáří podařilo vymanévrovat z politicky nebezpečné situace, podněcované E. Moravcem. K. H. Frank byl z Háchy vysloveně rozčarován. Státní prezident se tak v kritické době zachoval daleko lépe než celá vláda. Jeho „dotaz“, nikoliv „návrh na vyslání vojska na frontu“, celou záležitost odsunul k nelibosti E. Moravce ad acta.

Bitva u Stalingradu a porážka německé armády přinesla základní změnu ve vedení války. Ve válce nastal zásadní obrat. Porážka hluboce otřásla Velkoněmeckou říší a měla ohlas u české veřejnosti.

Německo se dostávalo do politické, vojenské a hospodářské krize. Jedna z forem, jak se mělo zabránit jejímu rozšíření, bylo vyhlášení totální mobilizace. Dne 26. února 1943 se konal v pražské Lucerně projev protektorátní vlády pod názvem „Vypětí všech sil národa do rozhodného boje proti bolševikům“. Této schůze se účastnili též Hácha a K. H. Frank. Přítomno bylo na 4000 účastníků. Zahajovací projev přednesl Krejčí, po něm vystoupil Moravec s prohlášením prezidenta a vlády: „Bolševismus v Čechách a na Moravě znamenal by konec naší tisícileté kultury, která byla Evropou uznávána už v dobách, kdy Rusko barbarské a neznámé žilo pod jhem asijských despotů… Fronta německých armád, která nás na východě chrání, potřebuje zbraně… Zachraňme svou domovinu před hladem a zpustošením… Znovu udeřila naše hodina, kdy Evropa má zlomit útok barbarů, ženoucích se z východu. Splňte svou povinnost! Pro slabochy a váhavce není v Nové Evropě místa! Jen silným bude odměnou opravdový důstojný socialismus v sjednocené Evropě, kterou s vypětím všech sil chrání dnes bezpříkladný německý granátník, letec, námořník. Bože, požehnej německým zbraním a nám dej sílu, abychom čestné dostáli svým povinnostem.“

K. H. Frank informoval přítomné o totální mobilizaci a o opatřeních, která k tomu budou učiněna v protektorátě. Zároveň hovořil o potírání odboje a řekl: „Konstatuji výslovně, že nevinní při tom nebudou trpěti. Tato opatření neznamenají zajišťování rukojmí, nýbrž postihují pouze viníky, pouze nepřátele říše, u nichž jest přesně zjištěno, že se ve výrocích a činech dle rozkazu Benešova chovali k říši nepřátelsky, nebo vyvíjeli takovou činnost. Kdo konspiruje, sabotuje nebo štve, ten musí padnouti. Kdo se ničím neproviní, je rozumný, řádně pracuje, své vládě a tím svému národu věrně slouží, nemá se v přítomnosti čeho obávat a bude v budoucnosti účasten plodů našeho vítězství s dětmi a vnuky.“ Prostřednictvím této demagogie se snažil státní sekretář rozleptat českou společnost. Dále ve vztahu k východní politice prohlásil: „Vítězství bolševismu by znamenalo zničení nejen pro německý národ a říši, nýbrž pro celou Evropu… Společný nepřítel se jmenuje Stalin… Vítězství nacionálně socialistické říše a jejích spojenců osvobodí naopak Evropu navždy od této můry… “ Zavedení totální mobilizace pracovních sil znamenalo na hospodářském poli obrovské vypětí pro okupovanou zemi.  

str. 334

Velkou úlohu v nacizačním procesu českých zemí měl reprezentant programové kolaborace Emanuel Moravec, který se snažil uskutečnit „převýchovu národa“ v proněmeckém duchu. Do Mnichova roku 1938 byl vášnivým stoupencem hradní politiky. V druhé polovině dvacátých let vystupoval jako korunní svědek a stoupenec dr. Beneše v kárném řízení MNO s Gajdou. Jeho názor z roku 1938 „Utneme každému ruku, která se natáhne přes naše hranice. Postaví-li nás osud proti přesile, přijmeme boj“ vycházel z jeho postavení profesora vysoké válečné školy a plukovníka generálního štábu československé armády.

Po Mnichovu 1938 se zcela obrátil, jak ukazuje úvodník Lidových novin z počátku října 1938. Moravec v něm volal po dobrém poměru k Německu. Zřejmě prožíval hlubokou krizi, která ovlivnila jeho politický vývoj. Za čtrnáct dní po tomto úvodníku zveřejnil v Lidových novinách jinou stať, ve které v podstatě obhajoval mnichovskou kapitulační politiku: „Vzdát boj čelem proti čtyřem velmocem, v týlu s Polskem a Maďarskem, není čin nečestný a nerozumný.“ Lze s jistou nadsázkou říci, že Moravec z Mnichova vyvodil radikální a „logický“ závěr: když ne proti nim, tak s nimi! Stal se z něj hlasatel spolupráce s nacisty. Ač náležel mezi Frankem napadané legionáře, mezi protektorátní reprezentaci vstoupil v lednu 1942 při jmenování ministrem v Krejčího vládě. Od té doby byl spiritus rector kolaborační politiky. Výrazně se podílel na formování proněmeckého proudu v českém životě. Např. na podzim roku 1940 byl v pozadí Krychtálkovy protižidovské akce, jak o tom podala informace německá bezpečnostní služba. Kromě toho měl blízký kontakt s Františkem Rudlem, který jako příslušník SD byl ředitelem Orbisu. Heydrichovi doporučila Moravce jako „muže činu“ sicherheitsdienst.

str. 378 – 379

ZÁVĚR

Vina a trest. Problémy české kolaborace

Já měl utéci ve chvíli pohromy? Já se měl zpovzdálí dívat a čekat, co se stane? Já měl neuváženým odchodem vydat všechno Vlajce a fašistům? RUDOLF BERAN, 1947

Dne 4. května 1947 skončila činnost mimořádných lidových soudů a Národního soudu, které byly zřízeny dekrety prezidenta republiky ze dne 19. června 1945. Byl to především dekret prezidenta republiky o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (retribuční dekret), vyhlášený dr. B. Benešem 19. 6. 1945 a podepsaný všemi členy Fierlingerovy vlády, dále pak z téhož dne dekret prezidenta republiky o Národním soudu. Vedle dvou hlavních dekretů prezidenta republiky dr. E. Beneše o národní očistě byl vydán ještě dekret ze 4. 10. 1945 o očistných komisích pro přezkoumání činnosti veřejných zaměstnanců a dekret z 27. 10. 1945 o trestání některých provinění proti národní cti (tzv. malý dekret). Oba poslední dekrety, doplněné zákony ze 16. 5. 1946, se vztahovaly jen na české země. Dekrety prezidenta republiky časově omezovaly svoji platnost, a to na dobu zvýšeného ohrožení republiky, tj. od 21. 5. 1938. Nevztahovaly se na činnost krajně pravicových a fašistických organizací v předcházejícím období předmnichovské republiky.

V úvodní preambuli dekretu prezidenta republiky o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech se uvádělo: „O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili nacisté a jejich zrádní spoluviníci na Česko-slovensku. Porobení vlasti, vraždění, zotročování, loupení a ponižování, jehož obětí byl československý lid, a všechna ta stupňovaná německá zvěrstva, kterým bohužel pomáhali anebo asistovali i zpronevěřivší se občané českoslovenští, z nichž někteří zneužili přitom i vysokých úřadů, mandátů anebo hodností, musí dojít zaslouženého trestu bez průtahů, aby nacistické a fašistické zlo bylo vyvráceno z kořene.“ Dekret prezidenta republiky podrobně určoval, kdo bude stíhán, jakož i rozsah a výši trestu. Před soud se měli dostat všichni čeští občané, kteří se provinili na národě po stránce politické a hospodářské, kteří spolupracovali s okupanty, včetně těch, kteří působili jako konfidenti, udavači aj. Rovněž tak byli stíháni ti, kteří propagovali nebo podporovali fašistické nebo nacistické hnutí tiskem, rozhlasem nebo filmem či divadlem anebo na veřejných shromážděních schvalovali nebo obhajovali nepřátelskou vládu na území republiky, případně jednotlivé nezákonné činy okupačních velitelství i úřadů a orgánů jim podřízených. Souzeni byli nejen ti, kteří byli činovníky či veliteli v organizacích NSDAP, SdP, členové gestapa, funkcionáři nacistické správy, ale i čeští a slovenští fašisté, jako byli vlajkaři a jim podobní členové či funkcionáři fašistických organizací. Podle výkladu retribučního dekretu bylo v českých zemích těchto fašistických organizací celkem 39.

str. 384

Háchův vývoj v okupačním období tvoří tři základní etapy, a to 1939-1941, 1941-1943 a 1943-1945, přičemž základním předělem let 1941-1943 je rok 1942 — druhá heydrichiáda. V období 1939-1941 lze vysledovat jeho úpěnlivý zápas za udržení života českého národa v podmínkách daných Hitlerovým výnosem ze 16. března 1939. Jeho postoje byly určovány i jeho spolupracovníky, jimiž byli A. Eliáš a J. Havelka. Zatčením Eliáše a posléze jeho popravou (19. červen 1942) a zatčením Havelky se snažila okupační správa zlomit Háchův odpor a využít ho jako reprezentanta české politiky při uplatňování svých záměrů. Bylo to nejenom zatčení jeho nejbližších spolupracovníků, ale také stanné právo — 1941, 1942 — a popravy českých vlastenců, které demonstrativně uplatňovaly ve smyslu teroru nadvládu nacistické moci nad českým národem. Tyto faktory vtiskly Háchově politice faktor totálního ústupu, loajality, který přecházel v předstíraný nebo i vážně míněný aktivismus. To byl již duševně vyčerpán, neschopný jakéhokoliv odporu. Vrcholem všeho byl atentát na R. Heydricha se všemi důsledky, které po něm následovaly. Háchovi dal Hitler 9. června 1942 při Heydrichově pohřbu zcela nezakrytě najevo své stanovisko: Bud’se najdou atentátníci, anebo dá ještě během války český národ ze svého území vystěhovat a jméno českého národa bude vymazáno z mapy Evropy. Názorným příkladem vymazání z Evropy se stala akce v Lidicích 10. června téhož roku, což K. H. Frank — státní sekretář úřadu říšského protektora —Háchovi varovně připomenul. Bylo to v době, kdy se u Háchy silně projevovala jeho nemoc, která vyvrcholila v období 1943-1945. Stala se z něho fyzická troska.

Nacistická správa se snažila za každou cenu zachovat Háchu při životě, neboť vytvářel iluzorní quasi-legalitu protektorátního režimu. Tato quasi-legalita se také stala součástí nacistické propagandy. Pro okupanta byl daleko výhodnější Háchův život než jeho zatčení vroce 1941. Vždyť R. Heydrich přišel na jeho kontakty se Z. Bořkem Dohalským a v rámci stanného práva mohl uplatnit i jiné řešení. Chtěl ho však dostat „na kolena“. Za okupace se totiž popravovalo i za daleko menší delikty. Pouhé poslouchání zahraničního rozhlasu bylo trestáno smrtí. (tu by bolo vhodné porovnať situáciu s územím prvej Slovenskej republiky, keď Tiso za svojej vlády nepreviedol ani jeden rozsudok smrti. )

Je zcela pochybené dávat pod společný jmenovatel loajatitu, aktivismus, programovou kolaboraci a český fašizmus a český nacizmus.

str. 386

Po zatýkací akci Sokolů 11. října 1941 (bylo zatčeno asi 1500 sokolských funkcionářů) byla propuštěna po úpěnlivé Háchově prosbě menší část zatčených — asi kolem padesáti — koncem května a počátkem června 1942 z koncentračního tábora v Osvětimi. Jistěže se jednalo o známou „drobečkovou politiku“, ale v tomto případě byly v sázce lidské životy.

Politické prohlášení považovala protektorátní reprezentace za „cár papíru“, podstatná pro ni byla záchrana životů. Politika menšího zla, která je vlastní každému totalitnímu období, se tak uplatňovala i v letech okupace.

Háchova koncepce vycházela z pojetí, že kromě okupanta byl na českomoravském území také český národ. Tento národ se snažil zachránit způsobem jemu vlastním. Národ však jako celek byl diferencován. Jeho součástí byl odboj, který tvořil jeho mravní páteř. Okupace se stala zkušebním kamenem národní etiky. Přinesla mnoho příkladů statečnosti, obětavosti, odvahy i předstírání, ale také malomyslnost, vzájemnou nedůvěru, slabošství, strach, vyčkávání, snahu přežít, ba i zradu, udavačství, antisemitismus a cílevědomou spolupráci s nacistickým režimem. Permanentní zatýkání, psychóza strachu a vzájemného podezírání, exemplární popravy vlastenců — to vše mělo demoralizovat, rozložit a decimovat český národ, odvrátit ho za cenu nejvyšší brutality od nadějí na svobodu a vytvořit tak předpoklady pro využití ekonomického a zbrojního potenciálu Čech a Moravy pro potřeby wehrmachtu a Velkoněmecké říše. To byl nacistický cíl po dobu války. Po ní měla nastat germanizace českého prostoru a lidí, a to ve smyslu pojetí R. Heydricha. Jediným řešením existence českého národa byla porážka nacistického Německa. Shakespearovská otázka „to be or not to be“ byla tak vyřešena porážkou Hitlerovy říše ve prospěch českého národa. Formou boje  proti okupantovi bylo též předstírání, jak to bylo také po válce přisouzeno A. Eliášovi pod označením wallenrodismu (příměr z polských dějin pro spolupráci s cizinci v zájmu svého národa). Důležitým zlomem v činnosti vlády bylo hlasování o její abdikaci po Eliášově zatčení.

str. 387

Zatímco spolupráce s německými úřady byla motivována snahou „přežít“, „zachránit národ“ a byla vedena i subjektivně pochopitelnými momenty, přece jen tato charakteristika nevystačí, jakmile přijmeme jako základní kritérium odbojovou činnost. Vedle této cílevědomé spolupráce byla vedena spolupráce taktická, která zcela reálně vycházela z daného stavu. Někteří politici bezpochyby jako představitelé protektorátního režimu museli spolupracovat s okupačním režimem, ale tato jejich spolupráce kryla vysloveně odbojovou vlasteneckou činnost. Zde se o kolaboraci nedá mluvit. Jinak bychom museli dojít ke zcela absurdním závěrům, protože všichni odbojoví pracovníci, pokud nebyli v hluboké ilegalitě, museli pracovat a někteří z nich zastávali v protektorátních úřadech dosti významná místa.

str. 390

Historikovi se mnohdy velice snadno posudzují v klidu a po uplynutí delší doby, s odstupem času a nad množstvím materiálu, činy těch politiků, kteří se museli rychle a na základe jen neúplné znalosti situacerozhodnout, jak ovšem také jinak ani být nemohlo. Proto historik nemůže soudit, ale jen vysvětlovat příčiny a zákonité následky historických událostí. V tom je rozdíl mezi politikou jako akcí a historií jako vědou. I když se o otázkách kolaborace začalo odborně diskutovat na sklonku 60. let a ke zvýšenému zájmu o tuto problematiku přispěl 21. srpen 1968, problémům českého fašismu a aktivismu — kolaborace, byla dosud z historického hlediska věnována zcela nedostatečná pozornost, stejně jako poznání této složité problematiky i v evropském kontextu.

str. 404 – 405

Vylíčené události dokreslují i obraz vůdce českého fašismu gen. Gajdy: nikdy nepřestal být, byť velmi svérázným, nacionalistou tradičního typu, pro něhož možnost spolupráce s Říší byla jen zástěrkou jeho skutečného úsilí o „blaho národa“, ovšem opět velmi svérázně pojatého. Před poválečným Mimořádným lidovým soudem bylo Gajdovi dosvědčeno, že vždy „cítil vlastenecky“, že „byl vždy dobrým Čechem“, že podporoval útěky bývalých československých důstojníků do Polska, že shromažďoval zbraně k protinacistickému odboji a že zásoboval potravinami ze svého statku partyzány. Své „nacionalistické“ založení Gajda prokázal již v kritickém roce 1938, kdy vyzýval k „obraně vlasti“ a dal se jako voják k dispozici svému úhlavnímu nepříteli, státnímu prezidentovi Benešovi. Nicméně „v době zvýšeného ohrožení republiky“ byl fašistickým vůdcem, a tak trestu neušel a po své smrti v roce 1948 nesměl být pohřben veřejně a v uniformě! Českou historickou literaturou se vleče „případ generála Radoly Gajdy“ jako obraz nezodpovědného dobrodruha, fašistického pučisty a kolaboranta s nacisty — historický kýč, vyvedený v jedovatých barvách aktuálně státovorného dějepisu. S jedinou marxistickou korekturou, s pomlčením o tom, že byl také souzen jako sovětský špion. Nepočítáme-li Gajdova příznivce F. Pauluse (Případ generála Gajdy, 1939), byl to až anglický historik J. Zorach (1976, česky v časopise Střední Evropa, č. 16, 1990), který uvedl na správnou míru proces s generálem Gajdou před vojenským kárným výborem (1926-1928), který založil zfalšovanou historii „Gajdova případu“ či „Gajdovy aféry“, která byla hanebným komplotem proti tomuto „hrdinovi ruských legií“. Čeští historikové celá desetiletí opakovali tehdejší falešná obvinění a nekriticky přejímali i zfalšovaný obraz jeho osobnosti, který pracně vyráběli v intencích Hradu pracující „spisovatelé“ (zejména F. Kurftirst, 1926). Nemůžeme se zde zabývat podrobněji tímto případem ani případem druhého Gajdova odsouzení za spoluúčast na „židenickém útoku“ a musíme se omezit jen na několik poznámek. Gajdovu aféru z roku 1926 založilo několik udavačů: vojenský přidělenec německého konzulátu v Bratislavě, který udal, že se Gajda zajímá o pravicové hnutí v republice, stýká se s B. Tukou a hledá podporu v legionářských kruzích; dalším byl vedoucí sovětské obchodní mise v Praze, známý bolševik V. Antonov-Ovsejenko, který šířil pověsti, že Gajda je v sovětských službách, a posléze nechvalně známý hradní advokát V. Bouček, který se spojil s Gajdovým osobním nepřítelem spisovatelem a bývalým, prokomunisticky založeným legionářem J. Kratochyílem; oba tvrdili, že Gajda je sovětským špionem (!) a získali pro to falešné svědectví bývalého Gajdova vojenského sluhy Solověva.

Gajda na ně podal žalobu u civilního soudu a proces vyhrál!

Také v prvním procesu před kárným výborem byl zproštěn obvinění ze špionáže, ale Masaryk nařídil změny ve výboru a další proces již Gajda prohrál. Trapné bylo zejména „svědecké“ vystupování E. Beneše, tehdejšího ministra zahraničních věcí, které se postaralo o dodání falešných dokladů o Gajdově špionážní činnosti pro sověty. Masaryk se dokonce pokusil obhajovat slabé stránky Benešových „důkazů“ proti Gajdovi a Masarykovy zásahy do procesu s Gajdou před kárným výborem vůbec „dokazují, že Masaryk nejen osobně řídil přípravy k soudu nad Gajdou po stránce právní, propagační a politické, ale že se zajímal také o to, co se s Gajdou dalo dělat „navíc““ (Pecháček J.: Masaryk, Beneš, Hrad: Masarykovy dopisy Benešovi, New York 1984, str. 52).

Masarykova starost o existenční likvidaci Gajdy byla vskutku pozoruhodná. Projevila se i v židenickém případě. Gajda si toto Masarykovo a Benešovo nepřátelství vysloužil především tím, že největší zásluhy o vytvořeni Československé republiky přisuzoval především činnosti ruských legií a nikoli zahraničnímu odboji vedenému Masarykem. Avšak Masaryk také Gajdu pokládal za potenciálního diktátora. Tisková kampaň proti Gajdovi byla rozpoutána zhruba v téže době, kdy v Polsku převzal vládní moc maršál Pilsudski. Nicméně nakonec jediným „důkazem“, že Gajda připravoval puč, bylo svědectví gen. J. Šnejdárka, kterému se Gajda údajně svěřil na jedné procházce po Petříně s tím, že je třeba v republice změnit politické poměry. Gajdův proces byl tak ostudný, že se o něm britský vojenský atašé vyjádřil takto: „Celá situace by byla nemyslitelná v některé z civilizovanějších západních armád. Nechci předstírat, že tomu sám rozumím“ (podle Zoracha). Neméné podivuhodné bylo i odsouzení Gajdy před brněnským soudem, který projednával jeho účast na útoku fašistické bojůvky vedené bývalým nadporučíkem L. Kobsinkem na kasárna v Brně-Židenicích. Gajda byl zprvu osvobozen, ale Masaryk opět nařídil opakování procesu ve vyšší soudní instanci, která pak Gajdu odsoudila na půl roku vězení, které si odsedelv brněnské vězniciv Cejlu.

421-422

Příloha č. 1

Soupis českých fašistických organizací podle směrnic ministerstva vnitra z 26. 11. 1945

Vlajka;

Svatoplukovy gardy;

Akce národní obrody;

Národopisná Morava (organizátor J. Uprka);

Arijská pracovní fronta (organizátor B. Opletal);

Arijská stráž;

Česká arijská fronta (organizátor J. Roček z Brna);

Česká pracovní fronta přidružená k Vlajce;

Česko-německá společnost;

Český svaz válečníků;

Exekutiva bývalých vojáků;

Fašistická skupina při Národním souručenství na Moravě (organizátor R. Mišurec);

Hlavní vedení protektorátních fašistů (organizátor J. Rambousek v Brně);

Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (pokud šlo o osoby, které neměly očistné listy ministerstva vnitra);

Moravští národní socialisté (organizátor R. Pitlík v Brně), přejmenované později na Moravskou nár. soc. stranu a její Fašistické gardy (pozdější Ochranné sbory);

Nacionální hnutí spolu s jeho gardami, přejmenované na Černé šiky;

Národní obec fašistická — dělnický syndikát při Národním souručenství;

Národní akční komitét (organizátor bar. R. Procházka);

Nár. soc. česká dělnická a rolnická strana (Strana zeleného hákového kříže — organizátor F. M. Mlčoch v Kroměříži);

Nár. soc. garda slovanských aktivistů (Osa Berlín — Řím, organizátor Fr. Uffier v Jihlavě);

Nár. soc. hnutí pracujícího lidu (organizátor Blažek);

Nár. soc. strana dělnická( organizátor Grasblum);

Národní tábor fašistický (organizátor Kasanda, Břetenář);

Národní tábor fašistický — moravské křídlo (organizátor J. Vala);

Národní arijská kulturní jednota;

Národní obec fašistická (organizátor R. Gajda);

Protižidovská liga;

Strana českých fašistů (organizátor V. Janík);

Svaz arijských mlynářů;

Svaz českých vojáků ze světové války při NOF;

Svaz vojáků z fronty;

Ústřední sekretariát Národního tábora fašistického, velitelství fašistických gard (přeměněno na České arijské hnutí — organizátor O. Peřina z Brna);

Zemské vedení moravských fašistů (organizátor J. M. Tichý);

Železná garda (organizátor J. Dostál v Brně).

Dále pak tyto organizace:

Česká liga proti bolševismu, Český svaz pro spolupráci s Němci, Národní odborová ústředna zaměstnanecká, Svaz zemědělství a lesnictví, Veřejná osvětová služba.

U těchto posledních pěti jmenovaných organizací se retribuční dekret týkal pouze činovníků, kteří měli politický vliv v těchto organizacích. Soupis byl ministerstvem vnitra pořízen pro potřebu retribučního dekretu.

* Při přepisu příloh byl zachován původní pravopis.

Str. 431- 439

Príloha č.6

Arm. generál Jan Syrový před národním soudem v Praze (zatčen 14. 5. 1945) obhajovací řeč dne 31. 3. 1947

Slavný národní soude!

Poprvé v životě stojím před soudem. Před soudem národa, abych se obhájil ze zločinů, kterých jsem se měl dopustit během své politické činnosti. Prohlašuji s klidným svědomím, že jsem vždy jednal a vše konal toliko ku prospěchu svého národa, jehož blaho jsem měl vždy na zřeteli, nikdy jsem se při tom neprohřešil proti demokratickým zásadám a vždy jsem postupoval v duchu zásad Masarykových a Benešových. Vzpomínám si, jak jsem se vrátil po prvé světové válce do vlasti. Co tehdy znamenalo moje jméno! — Tehdy mně to sice lichotilo, ale styděl jsem se, že ubírám pocty a pochvalu těm svým drahým bratřím, kteří si je zasloužili stejně jako já a třeba i více než já. Konali jsme všichni svoji svatou národní povinnost a myslím, že jsme ji konali dobře. Tehdá se hrnula všechna chvála na mne — netoužil jsem po tom. Bylo to až nespravedlivé — a ted‘ se na mne hrne všechna hana a já zase říkám, že tuto hanu nijak nezasluhuji. Často jsem nyní z úst obžaloby slyšel — generál Syrový — zrádce národa — a přece jsem se v žádném směru nezměnil. Nezpyšněl jsem, když jsem měl úspěchy, ale také jsem neklesl v neštěstí. Zůstal jsem tím, jakým jsem byl na Sibiři. Mé svědomí je čisté. Není ničím zatíženo. Vojákem jsem se stal již na počátku světové války 1914-18. Jsem starodružiníkem. Jsem jedním z těch 800 dobrovolníků, kteří přes všechnu počáteční nedůvěru k nám dopracovali se plného uznání naší práce. Tak jsem se stal spoluzakladatelem „České družiny“, která byla základem československých legií, bojujících proti německým uchvatitelům světové moci. Osvědčili jsme se nejen jako rozvědčíci, ale též v semknutém útvaru — brigádě — když jsme v revoluci byli zasazeni u Zborova, aby byla obnovena protiněmecká fronta, která se začínala rozpadat. Začal jsem jako prostý vojín a postupně, jak se zvětšovala početnost našich legionářů a tvořily se nové jednotky, byl jsem povyšován, až v roce 1918 dosáhl jsem hodnosti gen. čs. legií. V této hodnosti byl jsem jmenován velitelem čs. vojska na Rusi. Krátce na to byl jsem, přechodně, do příjezdu gen. Janina, ustanoven Spojeneckým štábem velitelem všech spojeneckých vojsk bojujících v Rusku.

Po návratu legií do vlasti staly se tyto základem čs. branné moci. Všichni příslušníci legií mají rovnocennou zásluhu o vybudování svobody čs. národa. Tvořící se branná moc byla budována v duchu zásad čs. legií a byla dobře připravena hájiti vydobytou samostatnost s nadšením a odhodlaností. Po celou dobu své vojenské služby spolupracoval jsem v tom směru. Vysoká bojová kvalita této armády byla uznávána nejen vlastním národem, nýbrž — což je důležité — i spojeneckou cizinou. Byl jsem jen voják. Za hranicemi i doma stál jsem věrně po boku presidenta Osvoboditele T. G. Masaryka až do jeho smrti. Stejně věrně postavil jsem všechny své síly do služeb presidenta dra E. Beneše. Jejich rozkazy byly mi svaté. Věrně a oddaně jsem je plnil. Nikdy jsem nebyl politikem. Nebyl jsem příslušníkem žádné politické strany. Mým politickým vyznáním byla služba národu a státu. Politiku jsem sledoval jen potud, pokud se týkala zájmů armády. Bojoval jsem v branných výborech, rozpočtovém výboru, když se jednalo o délku presenční služby, výzbroj, výstroj a podobně. Když v roce 1933 začínala být situace tak kritická, že to již ohrožovalo existenci branné moci, odhodlal jsem se upozorniti na toto nebezpečí veřejným projevem a vyvolat veřejnou diskusi o otázce branné moci. Bylo docíleno značného zlepšení, které se v pozdějších letech projevilo zvýšením délky presenční služby, budováním pevností atd.

Zahraniční politiku vedl od prvopočátku jen pan dr. Beneš, který uzavíráním smluv se snažil zajistiti nezávislost a obranu republiky. Dr. Beneš se stal svojí činností ve Společnosti národů a odzbrojovací konferenci mezinárodně uznávanou autoritou a pro nás nebylo nikoho, kdo by ho mohl nahraditi. Všechny vlády od začátku republiky uznávaly a řídily se vždy zahraničně-politickou koncepcí dra Beneše. My vojáci podle jeho pokynů zpracovávali jsme válečné plány. Po obsazení Rakouska Hitlerem naše strategická situace se značně zhoršila. Když se pak v květnu začaly hromadit na našich hranicích německé branné síly, byla zesílena naše pohraniční služba povoláním záložníků podle 27 branného zákona. Bylo to v době, kdy se již projevovalo hnutí henleinovské velmi citelně a které vyvrcholilo v zářijových dnech roku 1938. Po schůzce Chamberlaina s Hitlerem, který se nabídl za prostředníka mezi námi a Němci, Hodžova vláda odstoupila a já jsem byl jmenován předsedou vlády.

Ani ve snu jsem nikdy netušil, že v nejkritičtějších a nejstrašnějších dobách pro republiku budu postaven v čelo státu. Neměl jsem naprosto žádné účasti na tom, co předcházelo mému jmenování. V kritických dnech předmnichovských mé jméno bylo strženo do davu ulice. Stalo se tak bez mého vědomí a proti mé vůli. Nebyl jsem generál-politik. Museli mne opětovně volat a nutit, abych šel uklidňovat davy na hradním náměstí. Předsedou vlády jsem byl jmenován panem presidentem dr. Benešem —bez jakékoliv mé přímé nebo nepřímé účasti — ba proti mému upozornění, že pro ni nejsem v této nejtěžší době politicky dostatečně připraven. Kdo a jak dal iniciativu k tomuto jmenování, do dnešního dne nevím.

Pan president dr. Beneš mě jmenoval s podotknutím, že je to nutné a pokud se týče politických věcí, budou mně stále k disposici předsedové politických stran, jimž stejně budu nucen podávati zprávy o všech důležitějších událostech. Moje jmenování pokládal jsem za rozkaz. Moje jmenování bylo provedeno 22. září 1938 a hned druhého dne 23. září 1938 byla vyhlášena mobilisace. Stal jsem se služebníkem národa a státu v nejstrašnější době našich dějin. Nemohl jsem pochopit, proč došlo ku změně vlády, když všichni politikové této vlády politiku i nadále provádějí, ale zodpovědnost padá na vládu. Moje vláda byla jmenována bez mé účasti a skoro nikoho z členů vlády jsem neznal. Vnitřní i zahraniční politiku řídil dále sám pan president dr. Beneš a vláda pouze prováděla to, co bylo panem presidentem a polit. komitétem dohodnuto. Byli jsme vládou v pravém slova smyslu úřednickou. V této skutečně vážné době bezprostředního ohrožení naší samostatnosti zůstala pouze politická osobnost presidenta dra Beneše jedinou a uznávanou zárukou nestranného rozhodování, která řídila dále s plnou odpovědností osud republiky. Slovo pana presidenta bylo mně vždy svaté. Já je plnil a nesl zodpovědnost. Dne 30. září byly předloženy podmínky mnichovského diktátu. Během posledních dnů jednání předmnichovských bylo nám oznámeno, že nepřijmeme-li podmínky, na nichž se dohodli Anglie, Francie, Italie a Německo, nesmíme počítati s jejich pomocí. Vypověděním smluvního závazku Francii „mělo za následek odřeknutí pomoci ostatních spojenců“. Ocitli jsme se tak úplně osamoceni. Současně s mnichovským diktátem byly položeny územní požadavky Poláků a Maďarů. Na poradě politického komitétu a vlády za předsednictví presidenta Beneše byl mnichovský diktát přijat. Armáda byla v pohotovosti. Byla připravena se bít… Na úkor našeho státu zachraňoval se mír. Přijetím tohoto diktátu byl osud nezávislosti republiky zpečetěn a národ vystaven na milost a nemilost zvůli německé moci. Hitlerovi se znovu podařilo lehce domoci se svých požadavků. Mocnosti mu v tom ještě pomáhaly. Hitler se stal nenasytným.

Pan president abdikoval. Byly to strašné chvíle. Před odchodem jmenoval novou vládu. Já jsem byl jím opět postaven v čelo vlády, zajisté jen proto, že jsem požíval absolutní důvěry pana presidenta Beneše. Vláda jmenována byla opět bez mé účasti. Tehdy byl jmenován i dr. Chvalkovský min. zahraničí. Když se pan president Beneš poděkoval, ztratil jsem své politické vodítko. Jak mohlo někomu napadnout, že já jsem chtěl, aby president Beneš odstoupil? Pan president ve svém poselství k národu dal nám směrnice, jak si máme počínat. Zůstaneme i nadále demokraty, budeme dále spolupracovat se svými dosavadními přáteli, ale při tom třeba otevřít cestu k tomu, aby náš národ a stát mohl se klidně vyvíjet a přizpůsobovat se novým poměrům. Odchodem pana presidenta republiky zůstal jsem stát uprostřed toho tragického dění na tom nejzodpovědnějším místě. Nesl jsem zodpovědnost předsedy vlády a po dobu skoro 2 měsíců i zodpovědnost presidenta republiky.

Nová vláda až na malé výjimky byla též nepolitická. Bylo to v době, kdy Němci obsazovali Sudety… Němci si diktovali, brali si, co chtěli. Spojenci na naše protesty jen krčili rameny. Hitler suverenně rozhodoval. Stanovená hranice pátého pásma nás úplně ochromila a byla stanovena za souhlasu zúčastněných mocností. Přetínala nám železniční a silniční spoje, vrážela dlouhé územní klíny do našeho území, aby nás učinili úplné vojensky nemožnými. Já a moje vláda měli jsme tu nejobtížnější situaci, jaká kdy byla. Ani abdikací presidenta Beneše se nezlepšil poměr Němců k nám v okleštěné republice. Vojensko-politický tlak se stále zesiloval. Byli jsme vystaveni stálému nebezpečí, že jakékoliv jednání bude Němci použito jako záminky k vojenskému zákroku. Ještě jsme neměli provedeno vyklizení odstoupeného území, kdy nám Slováci vpadli do zad. Přišli po žilinském sjezdu s autonomistickými požadavky a Podkarpatorusové se k nim připojili. Ústavní zákony o Slovensku a Podk. Rusi dělal parlament sám se zástupci všech politických stran. Najednou se nahromadilo tolik problémů k řešení, že se nevědělo, co dříve provést. Byla to situace pro zkušeného státníka velmi nesnadná, natož pro mne — úplného politického laika. Min. dr. Chvalkovský, který vystřídal dra Kroftu, nebyl vůbec informován o předchozích jednáních s Němci, čímž velmi trpěla zahraničně-politická jednání. Jak mně bylo uloženo při jmenování předs. vlády, konali jsme časté porady s polit. komitétem. Sdělovali jsme předs. politických stran všechny vážnější události, vyslechli jejich názory a dle toho usměrňovali jsme další práci.

Den ode dne jsme se ocitali ve větší odvislosti od Němců. Odstoupením území Německu ztratili jsme hnědé uhlí, náš největší zdroj elektrické síly Ervěnice, chemický průmysl, lázně atd. Často jsem si tenkrát řekl, zda snad by nebylo bývalo lépe, kdybychom do toho v září šli — ať se stalo cokoliv. Byl jsem zvyklý jednat přímo, dávat rozkazy, a v té době jsem byl nucen stále se ohlížet, jaké to neb ono rozhodnutí může přinésti následky. Na to jsem nebyl zvyklý. Z každého požadavku, které se hromadily, vyciťoval jsem záludnost. Proto jsem nic nerozhodoval sám. Vše bylo projednáváno ve vládě. Přijetím mnichovského diktátu, kde jsme se museli pro mír jiných zemí obětovat, vzali jsme na sebe povinnost uhýbat konfliktu. Je třeba získat čas. Nemůžeme hnát národ do sebevraždy. Tím jsme se řídili při Mnichovu a v té obtížné době, po něm. Následky Mnichova jsou pociťovány stále a pronásledují nás až do 15. března. Stále byly nové věci, nové problémy. Naše delegace jezdily do Berlína jednat a výsledek závisel často na tom, s kým jednaly. Někdo byl slušnější, někdo méně slušný, ale skoro všichni bezohledně diktovali.

Odpor prostě nebyl možný. Jen taktikou a protahováním snažili jsme se zachraňovat, co se dá. Naše činy, které jsou dnes předmětem soudního jednání, nemohou být posuzovány s dnešního hlediska. Je třeba se zamyslet a vžít do situace, která byla v roce 1938-1939. Dnes každý kritisuje a říká, jak to mělo být, poněvadž zná průběh dění let 1939-1945. Zná též výsledek — tehdy šlo vždy o nebezpečí konfliktu. Nesmíme zapomínat, že jsme nejednali s lidmi normálními. Byli to lidé zatížení slavomamem, vybičovaní hitlerovskou propagandou do nepříčetnosti a u nichž nikdy nelze předvídat hranice sebeovládání. Volnost jednání, které jim naši přátelé poskytli, pociťují nyní i oni při jednáních s Němci. Není divu, že Němci tím více si dovolují vůči nám.

My museli jsme dělat politiku úhybnou, chtěli-li jsme se dočkat příležitosti ke znovunabytí ztraceného území. Pohlcení našich Němců nezůstalo jisté bez odezvy u Němců žijících na území polském a jinde. Poláci měli přátelskou smlouvu s Německem, ale měli též kromě německé menšiny koridor, který byl trnem v oku Němcům. Čekali jen na příležitost, jak se s obojím vypořádat. Jak vhodná by to bývala příležitost pro nás? Jestliže jsme se museli vyhýbat konfliktu, pak jsme se museli i osobně pokořovat a polykat urážku za urážkou. Cožpak si někdo myslí, že to bylo malé pokoření pro národ, když dr. Beneš musil odejít? Když musel ustoupit Hitlerovu spílání?

A prosím, myslí si někdo, že jsem se já cítil poctěn, když jsem se neočekávaně ocitl tváří v tvář takovému vyvrheli lidstva, jako byl Hitler? To bylo v mém srdci a životě, největší sebeobětování.

Zastávat jakoukoliv vysokou funkci tehdy, to nebyla žádná čest, to byla oběť 20 let jsem sloužil poctivé svému státu, doufal jsem ku spokojenosti svých představených — nikdy ani to nejmenší nebylo mně vytknuto. Je možné, že bych se obratem stal zrádcem národa? Pan národní prokurátor ze mne udělal naprosto neschopného generála bez iniciativy a beze cti a přece jsem zastával nejvyšší funkce v republice. Požíval jsem důvěry obou presidentů. Pan president Osvoboditel T. G. Masaryk mě dokonce navštívil v Dobřichovicích. Může býti krásnější projev důvěry? Moje minulost dokazuje, že když bylo potřeba, měl jsem dostatek rozhodnosti a iniciativy. Byl bych ji měl i v této pohnuté době, kdybych byl mohl jednat po vojensku. Bohužel politika, ku které jsem cítil vždy odpor — stala se mně denním chlebem. Byla to příliš krátká doba, abych si ji osvojil.

Není divu, že jsem se dopouštěl chyb, ale nesmí se předpokládat, že byly dělány ze zlé vůle nebo s úmyslem poškodit národ nebo dokonce ho zrazovat. Klade se mi na příklad za vinu, že jsem zakázal provádění zpravodajské činnosti. Gen. Moravec prohlásil, že zpravodajské oddělení hlav. štábu přes zákaz provádělo tuto službu na vlastní pěst. Jak si mám vysvětlit, že jsem současně obviňován, že jsem nedal rozkaz ku zničení zpravodajského spisového materiálu, který nemohl existovat, když zpravodajská činnost byla zakázána. O zničení měli se postarat snad ti, kteří zpravodajskou službu na vlastní pěst, tedy i na vlastní zodpovědnost prováděli — než odletěli za hranice.

Nebo, kde je logika — uznává se, že jsme diktátem mnichovským pevnosti museli vydat neporušené, ale zbraně, o nichž byla řeč v kapitulačním rozkazu, že musí zůstat neporušené — měl jsem dát zničit. Jak mám pochopit, že jednal jsem správně, když vydával jsem Němcům po Mnichově za miliardy vybudované pevnosti, ale že jsem byl zrádcem, když na jejich diktát jim příslušná meziministerská komise prodala hlavním štábem k prodeji určený materiál. Předáním pevnosti se kromě toho prozradil též systém Maginotovy linie. Vytýká se mi, že jsem neopatřil garancie velmocí po Mnichově. Je těžko myslitelné, že by Hitler, od jehož vůle garanční dohoda závisela, ji připustil. Nemohu také uvěřiti, že by SSSR byl 15. března šel za nás do války, když bylo všeobecné známo, že nebyl v té době k válce připraven. 15. března byla možna jen dvojí politika: Bud‘ pokračovat v uhýbání a pokořovat se, anebo splnit, co si Hitler přál, t.j. udělat gesto odporu a nechat národ vyvraždit.

Dnes se lehce řekne: Mělo se udělat gesto! Kdyby šlo o můj život — ano! Tady mám právo na gesto. Ale nechat vyvraždit národ pro gesto jedince, to by byl zločin! Můj život je vedlejší. Ale životy svěřených mně občanů, to není objekt pro hazardování. Napjatý poměr stupňoval se již v březnu 1939 a vyvrcholil 15. března. Docházely první zprávy o soustředóvá ní vojsk na vnějším obvodu okleštěné republiky. Hlavní štáb usilovně pracoval na reorganisaci armády a na přípravách mobilisačních plánů. Možnosti obrany byly vůbec vyloučeny. Pevnostní pásma byla odstoupením území ztracena. Mobilisaci nebylo možno vůbec provésti. Mobilisační plány nebyly dosud vypracovány. I kdyby se vyhlásila improvisovaná mobilisace, byla by Němci ihned zjištěna a tento rozkaz byl by kvalifikován jako nepřátelský čin vůči říši, což by bylo vyvolalo okamžitou vojenskou akci proti nám. Okamžitý násilný vojenský přepad rozběsněných a propagandou vyštvaných nacistů odhodlaných k fanatickému ničení měl by za následek ohromné ztráty na lidských životech a nedozírné materielní škody, ze kterých by se národ tak hned nevzpamatoval. Cizina by kvalifikovala tento náš čin jako provokaci s naší strany a porušení podmínek mnichovského diktátu. Za těchto okolností by spojenci nikdy neuznali svou odpovědnost za katastrofu naší republiky.

Dr. Hácha odejel do Berlína vyjasnit situaci. Byl jsem ohromen, když mne Chvalkovský volal z Berlína a předal mně kapitulační rozkaz dra Háchy k provedení. Tentýž rozkaz mně byl o něco později sdělen též dr. Háchou a podotkl, nebude-li splněn, bude to mít pro náš národ nedozírné následky. Bylo to po 2. hodině v noci. V šest hodin dle tohoto rozkazu měli Němci překročit hranice. Bylo to rozhodnutí Němců, před které byl dr. Hácha postaven a které by bylo za všech okolností provedeno.

Byly dvě možnosti: nesplnit tento rozkaz a vystavit republiku zkáze a národu připravit těžké ztráty a ponechat vše svému osudu, nebo zachránit národ a předejít zpustošení našeho území a obětovat materiál. Byli jsme právě tak sami jako před Mnichovem a v situaci daleko beznadějnější. Situace byla ještě zhoršena zprávami ze Slovenska, že se osamostatnilo. Volil jsem to druhé. Poněvadž materiál se dá nahradit, kdežto lidský život nikdo nenahradí. Musel jsem se rozhodnout ihned. Bylo i tak málo času, aby rozkaz mohl proniknout do všech jednotek. Nebylo času na to, rozvažovat, je-li oprávněn ústavně učinit takové rozhodnutí nebo ne. Nebylo také času rozvažovat o tom, jaké to bude mít pro mne následky. Jedno bylo jisté, Hitler se dával na pochod. Když jsem rozkaz v hlavním štábu předal k provedení, nikdo neprotestoval, všichni byli přesvědčeni, že to je jediné východisko. Rozkaz byl všemi veliteli proveden. Kolem 15. března nebyl národ apatický. Stačila jiskra, snad jen malý pokyn a hořel stát. To by se hodilo Hitlerovi.

Hledal a chtěl by záminku, aby zničil národ. Hitler potřeboval zemi, ale nepotřeboval Čechy. Potřeboval zásobárnu, ale nepotřeboval český element. Nejméně ne naši inteligenci. Jakým způsobem jsem měl protestovat, aby to Hitler snesl a této nebo takové lákavé příležitosti k masakru národa se nechopil a ji nevyužil? Vytýká se mi, že jsem po obsazení Mor. Ostravy nedal zničit zbraně. Nemohl a nesměl jsem tak učiniti. Neznám vojáka, který by nařizoval ničení zbraní jen proto, že se hlásí objevení se vojsk na hranicích. Jsem jist, že by to nebyl udělal ani nikdo z těch, kteří to dnes tak vřele doporučují.

Dr. Hácha byl v Berlíně, aby vyjasnil situaci, dosud nebyly vyčerpány všechny možnosti, aby konflikt bylo možno nějakým způsobem odstraniti. Byl jsem přesvědčen, když dojde k diplomatickému jednání, spojenci budou nuceni působit na Hitlera, aby se to nějakým kompromisem vyřešilo. Dát rozkaz ve tři nebo čtyři hodiny ráno? Za půl hodiny Němci by k nám vpadli, jak by se začalo něco ničit. Vždyť byly posádky úplně na hranicích. Stálo by to tisíce životů. Co a jak jsme měli tenkrát dělat, nikdo neporadil ani nepomohl. Hitler často litoval, že nezničil Prahu. Prohlásil to Eliášově vládě o studentských demonstracích a pohrozil tím. Kdo zavinil naši katastrofu? Jsme to my čtyři, sedící na lavici obžalovaných? (Dr. Josef. Černý, dr. Otakar Fischer, dr. Jiří Havelka, Rudolf Beran a Jan Syrový).

My jsme pracovali a nesli zodpovědnost. Miliony občanů, kteří pouze přihlíželi, nás soudí — každý dle své individuality, přísněji nebo mírněji. Nebyl jsem to ani já, ani nikdo jiný z nás. Ani president dr. Beneš, kdyby byl řídil osud státu v těch pohnutých dobách za tehdejší zahraničně politické situace, nebyl by mohl zastavit běh dějin. Katastrofa musela přijít. Byla jen otázka, kdy. Snad dříve, snad později — s většími nebo menšími obětmi pro národ a stát. My bychom byli stejně první oběti. Byli jsme nepatrným předmětem unášeným větrnou smrští do neznáma. Hitlerovi byla dána volnost jednání a bohužel doplatili na to všichni ti, kteří mlčky přihlíželi k jeho činnosti a tuto volnost mu poskytli. Osud světa byl vložen do rukou Hitlerových a jím zfanatisovaného národa.

Při napadení Polska Hitlerem bylo již pozdě postavit se za něj, dodávat mu odvahu a nemoci ničím skutečným pomoci. Bylo poraženo v několika dnech. Stejný osud stihl postupné i celou řadu jiných států. Vojenská zásada, soustředění úsilí, jediné může vésti k cíli. Tak i soustředěné politické úsilí, které by bylo vedlo k postavení všech smluvních států do jedné fronty, mohlo zkrotit Hitlera a dát mu najevo, že každý pokus o dobytí nadvlády nad světem narazí vždy na pohotovou a připravenou barieru. K tomu by byla snad postačila i ta nepřipravenost velmocí, jaká tehdy byla.

Vina naše je velmi problematická. Co znamenají ty drobné události, které jsou ovšem veliké v našem lokálním pojetí, proti té světové tragedii, která se před našima očima odehrála. Byli jsme jen nepatrným článkem v tomto dějinném úseku. Vyšli jsme z ní s nejmenšími ztrátami ze všech postižených států. Zachovali jsme si národ a všechny hospodářské zdroje, které podmiňují — při naší pracovní schopnosti a vůli — rychlé zotavení. Naším úkolem bylo zachovati alespoň národ. Taková byla situace, ve které jsme žili a jednali.

Slavný národní soude! Dovolil jsem si v krátkosti nastínit situaci, v jaké jsme se nacházeli a v jaké jsme pracovali. Dr. Vrtílek se bude v podrobnostech zabývat celou žalobou a bylo by to opakování. Hledá se viník, který tuto katastrofu způsobil, nejsem to já ani nikdo ze žijících, je to naše nešťastná geografická poloha. Jsme vklíněni do německého těla. Budeme jim vždy nepříjemní. Budou se vždy snažit tuto nepříjemnou překážku odstranit. Němci se dali na výbojný pochod a nás jako prvou a nejnepříjemnější překážku museli odstranit, aby si zajistili volnost a bezpečnost pohybu. Celý svůj život obětoval jsem národu. Díval jsem se stokrát smrti do očí a nikdy jsem se nebál. Zbabělost nebyla a není v mém slovníku. Zrady na svém státě a úkladu proti republice jsem se nikdy nedopustil. Pro svůj národ jsem jen trpěl a krvácel. Poslouchal jsem vždy jako voják. Plnil věrně, co mi bylo nařízeno. Vždy však jen ve vědomí, že sloužím svému národu a státu. Blaho národa a státu bylo mi pojmem nejvyšším. Vydat rozkaz, jehož důsledky mohou vést k vraždě statisíců, to jsem neudělal, obětovat sebe, to je daleko — ano to je tisíckrát lehčí. Je to hrozná tragedie mého života, když si uvědomím, že jsem stál u kolébky svého národa a že po 33 letech musel jsem být při jeho největším ponížení. S čistým svědomím stojím před vámi, páni soudcové z lidu. Rozhodněte o mně a mém dalším osudu. Rozhodněte spravedlivě (Jan Syrový, ačkoliv se nedopustil ani náznaku kolaborace, byl odsouzen stejně jako Rudolf Beran ke 20 letům žaláře. Na základě amnestie byl propuštěn v roce 1960).

Toľko kniha Tomáša Pasáka

Kto by chcel aj po týchto riadkoch protestovať a povedať, že v knihách nemusí byť vždy pravda, pridávam pár fotografií, zvukového záznamu a video.

Praha 15.3.1939
Praha 15.3.1939
Hlboký predklon prezidenta Háchu pred Hitlerom
24.6.1942 pražskí divadelníci demonštrovali loajálnosť k nacistickej ríši a odsúdili atentát na Heydricha
Reinhard Heydrich – posledná rozlúčka v pražských uliciach
Reinhard Heydrich – posledná rozlúčka v pražských uliciach

„Manifestace českého lidu pro Říši“ 2.6.1942, ktorú oficiálne neusporiadali nacisti, ale vláda protektorátu Čechy a Morava!!! Obyvatelia Prahy boli vyzvaní, aby sa na verejné zhromaždenie dostavili v čo najväčšom počte a aby svojou prítomnosťou odmietli atentát na Reinharda Heydricha a „rejdy emigrantské smečky, soustředěné kolem Beneše, veřejného nepřítele českého národa číslo jedna“. Na zhromaždení bolo podľa dobových prameňov prítomných 65 000 ľudí. Vysoká účasť bola okrem iného spôsobená fámou o chystanom deimovaní príslušníkov českého národa zo strany nacistov v rámci odvetných opatrení za atentát na Heydricha.

„Manifestace českého lidu pro Říši“

Zvukové záznamy z Manifestace českého lidu pro Říši

- Podporte nás -

Najčítanejšie články na webe

Najčítanejšie články za týždeň